Je to šotolinová soutěž, která se koná v okolí Boxbergu, cca 80 km od českých hranic. Častokrát tam jezdí české posádky - je to na konci sezóny a je to jeden z nejbližších šotolinových závodů v okolí. Pořadatel navíc nabízí velice dobré podmínky, minimální startovné a dokonce ubytování pro posádky. Navíc je k dispozici velký prostor v servisní zóně, kam by se klidně vešlo 5x víc posádek, než obvykle jezdí.
Tím však nadšení celkem končí. Okolí Boxbergu je totiž z části ohraničeno povrchovým dolem, z části vojenským územím a z části jezery po vytěžených dolech. Vpodstatě pustá krajina jen s menšími městečky, doslova zapadákov. Velký problém nejen oblasti servisní zóny, ale i rychlostních zkoušek je velmi mizerné, mnohdy nulové pokrytí mobilním signálem. Nejen, že se tedy mnohdy pořádně nedostanete k výsledkům, ale je i problém se vůbec s ostatními nakominukovat.
Příprava na podnik z pohledu týmu není úplně z nejjednodušších - konkrétní časový harmonogram je zveřejněn až na poslední chvíli, mapy vůbec. Větší podrobnosti o trati se tak tým vesměs dozví až v den tréninků, kdy si vyzvedne itinerář. V buletinu krátce před soutěží bylo oznámeno, že na RZ 9 bude povolené použití asfaltových pneumatik. V tu chvíli začíná pátrání, jak vůbec tato zkouška vypadá a kolik je tam asfaltu. Detektivní pátrání se podařilo dořešit až těsně před odjezdem - z 29 km dlouhé RZ je plných 25 km na asfaltu. Povolení asfaltových pneumatik na šotolinové soutěži, se šotolinovým podvozkem, to je hodně nestandardní a nepochopitelný krok, obzvláště, když s touto kombinací nemá nikdo moc zkušenosti. Ale k tratím až později. Formální přejímka probíhá v pohodě, skoro nic se nekontroluje a za chvíli je hotovo (někteří chudáci nedostávají nálepku na shakedown, takže se pak na něm skoro nesvezou, protože ze shakedownu na ředitelství (a a ni do servisu) se nedá dovolat, takže někdo musí osobně zajet pro nálepku na ředitelství, které je nepochopitelně mimo areál servisu a centra soutěže). Ještě rychlejší je technická přejímka. Kontroluje se defacto jen nehořlavé oblečení a přilby. Auto se prohlíží hodně zběžně, nekontrolují se žádné doklady, žádné štítky, za pár minut je hotovo. Oproti tomu, co se děje na MS nebo ME, je to opačný extrém. Pak se ale není možné divit, že se na trati objeví některá auta, která se tam skutečně objevují.
Samotná soutěž sestává ze dvojice dvou RZ první den, přičemž minimálně dvě RZ jsou za tmy, druhý den je již více rozvláčnější. Ke škodě všech je řada rychlostních zkoušek polookruhová, což společně s kvalitou startovního pole a první den i tmou výrazně ovlivňuje průběh soutěže a zasahuje do výsledků. Zkoušky jsou různým způsobem namotané ve zmíněných prostorech, i s itinerářem se tam skoro nedá vyznat a kdyby pořadatelé neměli šipky u každého odbočení, tak posádky dozajista zabloudí. Zase ale odpadá výhoda ve větší znalosti tratě, protože tam jde nakombinovat téměř nekonečné množství rychlostních zkoušek. Samotným vrcholem je pak již dříve zmíněná RZ 9 Bärwalder See. Ta totiž jede po březích zmíněného jezera... ...po cyklostezce. Nechápu, koho tohle mohlo napadnout. Pro diváky hodně nezáživné sledovat trápení jezdců na uzoučké asfaltové cestě, kde se prakticky nedá předjíždět. Do toho navíc zmatky při seznamovacích jízdách, kdy se závodní auta proplétala mezi cyklisty/bruslaři, bouření se domorodců proti této zkoušce. A samozřejmě tomu předcházela již zmíněná vzdálená přezouvací a tankovací zóna (které byly pro týmy obtížné najít, protože itinerář dostal každý tým jen jeden a žádná další podrobnější mapa k dispozici nebyla). Celkový harmonogram pak byl hodně volný, mezi jednotlivými sekcemi byly dlouhé přeskupení i servisy, takže se druhý den pobývalo víc v servise, než závodilo. Alespoň bylo na vše dostatek času.
Díky tomu, jak byla soutěž naplánovaná a že nedaleko servisu byly i rychlostní zkoušky, po dlouhé době jsem se na soutěži vžil i do role diváka. A musím se přiznat, že celkově bych to hodnotil jako zděšení. Co mě nemile překvapilo ze všeho nejvíc, tak úroveň startovního pole. Soutěž nebyla zařazena do žádného pořádného šampionátu ("kromě ERT"), nebyla tedy ani součástí německého mistrovství, takže jsem neočekával žádné zázraky. Obzvláště po zkušenostech z loňské Thüringen Rallye. Mé očekávání bylo ale několikrát překročeno. Víceméně se dalo dívat jen na prvních 7-8 aut, pak přišel obrovský výkonnostní propad, který zachránily jen české dvoukolky doplněné o Sulzingera a Jirveliuse. Ze zbytku pole jde vyzdvihnout jen velmi málo posádek v čele s jedním pilotem s Volvem. Jinak byla úroveň jezdců, hlavně se čtyřkolkami, hodně bídná. Hodně často auto vůbec neměli pod kontrolou a i v pomalých rychlostech byli nebezpeční. Byl jsem se podívat do rychlé zatáčky, která přecházela z velice široké do úzka mezi stromy a následovala dlouhá rovinka, takže se všichni snažili ji projet naplno, aby neztratili. Po průjezdu těch nejlepších jsem z tama raději odešel, protože při představě umění některých pilotů jsem nechtěl být svědkem vážné bouračky (jakože v tom místě, kdyby někdo trefil ty stromy, tak je to hodně velká rána). V tu chvíli jsem si uvědomil, jakou úroveň má český šampionát a jakým způsobem by fandové brblali, kdyby se na české soutěži předvádělo to, co na Lausitzu. Řekl bych, že i Stopa bývá zábavnější, než tohle. Na druhou stranu se musím přiznat, že mě hodně mrzí, že jsem kvůli časovému harmonogramu nemohl nikdy vydržet až na pole Trabantů, kterých zde v rámci vlastního poháru startovalo patnáct. To mohla být zajímavá podívaná.
Dalším z prvků je bezpečnost diváků. I zde jsem neočekával nic zázračného, i zde jsem byl "překvapen". První, co jsem se šel podívat, tak byl shakedown. Kromě dvou lidí v radiobodu prakticky nebylo možné najít pořadatele. Přestože byla trať vypáskována a umístěny zakázané prostory (mnohdy nesmyslně), každý si mohl stát a chodit, kde chtěl. V tomto bodě mě nejvíce dostala reakce jednoho z radiobodistů v poslední zatáčce před cílem. Byla to táhlá levá zatáčka po dlouhé rovince. Jakožto znalý fanoušek jsem chtěl jít příkladem a tak jsem se vydal přes les daleko za vnějškem cesty, abych spořádaně přešel k cíli. Tu na mě začal volat zmíněný radiobodista, tak jsem myslel, že mě vyhání ze zatáčky - on mě ve skutečnosti jen upozorňoval, ať přes ten les nechodím, že je tam plot, ať jdu po cestě... Obdobné to bylo i na samotných rychlostních zkouškách. Jedno z míst, kam jsem si stoupnul, bylo po táhlé levé zatáčce před skupinou kamenů. Níže by měla být fotka z tohoto místa. Kdyby auto kdekoliv v té zatáčce o cokoliv zakoplo, může letět kamkoliv a je z toho masakr.
Hned za tímto místem bylo brždění do pravého vracáku. Jak můžete vidět na další fotce, žádná únikovka, diváci všude.
Dalším místem, kam jsme se podívali, byla zmíněná asfaltová zkouška po cyklostezce kolem jezera. Jako divácké místo byl vybraný celkem pomalý průjezd přes mostek a pomalé levé odbočení. Pořadatelsky to bylo dobře vypáskované, i pořadatelé byli na místě, ale moc míst ke koukání nebylo. Místy fakt extrémně daleko, i v místech, kam by se auto nedostalo, ani kdyby to jezdec chtěl. Vybrali jsme si místo napravo od mostu, tak 30 metrů od cesty (s vodou pod náma), leč byli jsme z tohoto místa vyhozeni pořadatelem. Tak jsme se vydali podél zkoušky dál a po cca 30 metrech začal totální punk bez pořadatele. Diváci všude možně kolem cesty. Sám jsem si na jedno auto zkusil stoupnout i na jedno takovéto místo (viz přiložené foto), ale po průjezdu Kahleho, když jsem viděl, jak se auto nahrbilo a jak se tam chovalo, jsem ztratil nervy a šel jsem radši někam jinam. Na tohle fakt nemám žaludek a považuju za zázrak, že se tam nic nestalo. Obzvláště, když velké množství diváků je (i vzhledem k počasí) v hodně ožralém stavu.
Navíc, divácký komfort umocňuje servis pro ně. Pokud se chcete jet někam podívat, dopředu nemáte šanci se připravit. Za 3 eura si můžete koupit oficiální program, se kterým jste na tom téměř stejně. Zde přikládám obrázek celkové mapy.
Jak můžete vidět, prakticky není šance poznat, kudy vede trať RZ. V mapě jsou zaznašeny jen divácké body, kam můžete dojet. Takže se vydáte někde tím směrem a pak doufáte, že uvidíte šipky a ukazatele, které vás na tato místa dovedou (to už měli zpracované dobře, stejně jako prostory na parkování). Bohužel, ve většině případů člověk musí vzít zavděk tímto postupem. Pokud nepočítám zkoušku u servisu, kterou jsem měl prochozenou dopředu, tak na zbývající dvě zkoušky jsem se nikdy nedostal do míst, kam jsem přesně chtěl. Až po následném prohlédnutí mapy jsem zjistil, že do míst, kam jsem se chtěl na jedné zkoušce vydat poprvé, se nejspíš ten den vůbec nedalo dostat... A k tomu všemu ještě třešnička na dortu - aniž by to bylo někde zmíněno, na některých místech se vybíralo vstupné.
Celkově musím říct, že mě Lausitz Rallye zklamala. Úroveň jezdeckého pole byla hodně slabá a ve velké většině to zachraňovali zahraniční jezdci. Ještě děsivější to bylo z pohledu bezpečnosti. O divácích jsem už hovořil, děsivá pro mě byla i bezpečnost jezdců. Při závodě nebyly použity žádné GPS, na trati nebyl téměř žádný mobilní signál. A když jsem viděl, jak fungují radiobody... Kdyby se v noci někdě ztratila posádka, tak se o tom pořadatel dozví, až když posádka chybí v cíli. Jenže se není komu dovolat, posádka se nemá komu a jak dovolat. A ani pořádně nemůže odejít od auta, protože by ho ve spleti cest v celém prostoru ani nemusela najít.
