od PLuto » ned 29.09.2024 17:30
Invelt Rally Pačejov 2024 – závod, na který nikdy nezapomenu (pokud mě nepostihne stařecká demence)! Přiznám se, že po Barumce (od které jsem výsledkově čekal víc), se mi na pačejovský podnik nechtělo ani moc připravovat. V mém případě jde o důkladnou studii onboardů z let minulých či map pokud se některé úseky jedou poprvé. Zabere to XY hodin a není to nic záživného, nicméně mi to tak vyhovuje a odjíždím na pro mě neznámý závod s tím, že tuším, co mě čeká (dodává to klid). Navíc Pačejov byl pro mě prakticky úplně nový závod, na kterém jsem startoval pouze jednou, a to před osmi lety. Některé úseky se tehdy navíc jely naopak.
Co si budeme nalhávat, vše je o hlavě a ta má si už od Bohemky procházela slušným závodnickým syndromem vyhoření. Proto jsem do Pačejova neodjížděl v nikterak bojovné náladě a chtěl si závod hlavně užít. Ján Kundlák se po Barumce, která mu vyšla fantasticky, dostal do vedení v šampionátu dvoukolek a měl titul ve svých rukou. To, že jsme mu a Peter Baran dokázali bodově stíhat bylo jen naší vyrovnaností a pravidelným sbíráním důležitých bodů. Sice jsme se pravidelně umísťovali na bedně, ale kdo tomuto sportu trochu více rozumí a umí analyzovat výkony, věděl, že je Honza jezdecky úplně jinde a dokáže jít na limit, který já nechci a ani nedokážu akceptovat. I tak mě překvapilo, kolik lidí si myslelo, že jedeme do Pačejova bojovat o titul a zkusit Honzu porazit v regulérním souboji na trati. Nastavený jsem byl tak, že si to chci hlavně užít, pokud možno se pohybovat na bedně a čekat, zda Honza bude mít problémy nebo ne. Jiná varianta pro zisk titulu nebyla v mé hlavě možná.
Tratě byly opravdu krásné a až na úvodní Komušín na hladkém, rychlém asfaltu s velkým množstvím antikatů. Začali jsme s rozvahou a první dvě rzty si pohlídali, aby nenastaly žádné komplikace již v úvodu. Poté jsme si jeli na ubytko „dáchnout“ (tří hodinové přeskupení) kvůli pauze způsobené konanými volbami (nutnost umožnit lidem jít volit a neuzavírat obce).
V následujícím servise nás podržel Radek Sevcu, který při preventivním ohledání poloosy narazil na prasklé ozubení. Pokud by toto nikdo neodhalil, na následující zkoušce bychom skončili (díky moc Rade). V dalším průběhu etapy se nám jelo moc pěkně. Hlavně RZ Čečelovice jsem si v obou případech hrozně užil a pokud by to šlo, jezdil bych ji neustále dokola (oba naše průjezdy dělila jedna sekunda – 15km). Den jsme zakončili na druhém místě, necelou minutu za nedostižným Honzou Kundlákem.
Neděle ovšem nebyla vůbec snadná a obsahovala tři dlouhé zkoušky jejichž celková kilometráž byla větší než v sobotu. První z nich byla pro všechny nová, což je vždy v prvním průjezdu ošemetné a je potřeba si rozpis naprosto precizně napsat, aby nedošlo k podcenění některé ze zatáček. Já bohužel podcenil jedno pravé odbočení a v nulové rychlosti jsme sklouzli na ještě rozmáčené a mokré pole. Tím, že jsme neměli rychlost se nedařilo dostat zpět na cestu. Naštěstí se povedlo až v posledním momentu před blížícími se stromky, které bych jinak musel objet a tím se ještě více zahrabat. Dopadlo to dobře, a ještě pár kilometrů jsem jel opatrně kvůli možnému blátu v kolech. Dostali jsme moc a ztratili průběžné druhé místo. Chyba to byla opravdu školácká, ale jsme jen lidé. Na následující zkoušce jedoucí se v mlze jsme se rychlostně chytli a chtěli zkusit ještě o druhé místo zabojovat. Bohužel nám, ale na další zkoušce odešel asi 4km před cílem posilovač řízení. Že se něco děje jsem cítil již během vložky, ale nikdy v životě se mi tato závada nestala a já doufal, že ani nestane, protože není o co stát. Točit volantem moc nešlo a stálo dost úsilí dovézt auto do cíle. Naštěstí následoval přejezd asi 22km do servisu, kde kluci závadu odstranili (opět děkuji). Díky této šlamastice jsme ztratili kontakt i s Domčou Novotným a já už chtěl závod hlavně dojet. Dopoledne se fakt nepovedlo, a i já začal pochybovat, že se na momentálním pořadí něco do konce závodu změní. Honza i přes velkou krizi a výlet do pole bez problémů držel první místo, Dominik se osamostatnil na druhém a já si chtěl pojistit to třetí, protože jsem slíbil, že bez alespoň jednoho velkého poháru (Pačejovští nešetří, za což jim děkuji) se domů vracet nemám. V tuto chvíli jsem ještě ani netušil jakého dramatu budeme svědky.
V druhém průjezdu Cehnic jsem si pravé odbočení již pohlídal (i když opět to nečekaně klouzlo) a v cíli zjistil, že Honza ztratil 30s. Asi defekt (pomysleli jsme si). Následně jsme u Honzy před startem další zkoušky zastavili a zjistili, že mají problémy s posilovačem řízení. To mi ho bylo opravdu líto, protože jet 4 kilometry jak my ještě jde, ale jet celou sekci plus všechny přejezdy – to fakt nechceš. S Romanem jsme se shodli, že už za to, jak bude muset celou sekci zvládnout si ten titul zaslouží. Na předposlední zkoušce také moc neztratil, a tak stačilo dojet “jen“ tu poslední.
Startovali jsme asi druhé auto za nimi a první problém jsem naznal při odjezdu z ČK před startem, kdy je roztlačoval pořadatel. Následně se auto rozjelo a dojelo na startovní čáru. Z té už ale Honza s Peterem nevyjeli... V první moment, když byli odtlačováni jsem myslel, že je zkouška zastavena a dělají prostor pro hasiče nebo záchranku. Když ale jejich místo zaujal Petr Nešetřil, bylo jasné, že nastal problém. Neumím popsat co se ve mně v tu chvíli odehrávalo za pocity. Obrovská lítost nad sportovní tragédií, do které se umím velmi dobře vžít a zároveň šance, která nám tímto byla nabídnuta. Bylo ovšem nutné projet celou 15km dlouhou zkoušku, která byla všechno, jen ne snadná. Potvrzuji, že nutnost “jen to projet“ je co do soustředění šíleně těžká a po čas zkoušky jsem si hlídal každý kámen, každé odbočení, každý píseček i každý horizont. Bylo to opravdu nekonečné a vůbec mi to nedělalo radost. Nicméně jsme to zvládli a dojeli do cíle. Emoce, které následně proběhly byly lidské, upřímné a jsem moc rád, že jsem je zažil. Přeci jen tělo potřebovalo upustit, protože těch podnětů co hlava dostala v krátkém časovém horizontu bylo na jednoho člověka až moc.
Ani jsme se po cíli nezastavovali a jeli rovnou na cílovou rampu do Horažďovic. Člověk nikdy neví co se může přihodit a my nechtěli riskovat, když už jsme z hůry takovou šanci dostali.
Na rampu jsme dorazili a mohli naplno propuknout oslavy s tátou, týmem a přáteli. Bylo to nádherné a přesně takové jaké jsem si vysnil, že by mohlo být. Ideální konec sezóny jsem si ale vysnil již na Barumce, kde bychom oslavili titul před zraky všech blízkých a v domácím prostředí. Osud to ale chtěl všechno jinak a donutil nás jet do Pačejova, projít si některými útrapami, aby nám nakonec připravil infarktový závěr s tou nejsladší tečkou.
Nebudu lhát, po loňské skvělé sezóně v zahraničí a zisku priority jsem si přál ještě jednou zažít kompletní český mistrák, užít si privilegium startovního čísla 1 a zakončit sezónu titulem v 2WD. Nikdy bych ale nevěřil, jak trnitá cesta k tomuto titulu povede a jaký scénář nám život napíše.
Chtěl bych moc poděkovat všem lidem, díky kterým jsem mohl něco takového zažít. Děkuji tátovi i celé rodině za velkou podporu. Mají můj obrovský obdiv, protože po tom všem, čím jsme si prošli bych své dítě už nikdy zpět do auta posadit nenechal. Oni ale věděli, jak důležité to pro mě je a že vůbec nešlo o to si zazávodit. Ten důvod byl mnohem hlubší. Děkuji Lubovi (Lu Mi) Minaříkovi, Radkovi, Filip Hromas a všem ostatním z týmu. Vy máte obrovskou zásluhu na tomto výsledku, protože jste mi dokázali připravit vůz, který nás dovezl do cíle všech šesti závodů. Za to máte můj obdiv a obrovské poděkování. Děkuji také Roman Švec, který mi byl po čas roku parťákem a odvedl fantastickou práci (rozpis čtený z ipadu má první titul). Děkuji také všem kamarádům, známým, fanouškům, kteří nám celý rok fandili a podél tratí navodili úžasnou atmosféru. Poděkování patří také všem našim sponzorům za jejich podporu a pořadatelům všech podniků za jejich práci, protože bez nich bychom si žádné zážitky prožít ani nemohli.
V neposlední řadě bych chtěl poděkovat našim soupeřům za skvělé celoroční souboje a kamarádský přístup. Před Honzou s Peterem bych chtěl smeknout za jejich celoroční výkony. Vím, že to bolí a ještě chvíli bude. Nicméně čas některé hrany obrousí a lidé nezapomenou, že jste byli letos nejrychlejší. Dokázali jste všem, že na to máte a pokud se podaří sehnat finance, je jisté, že budete čeřit vody i v naší nejsilnější kategorii. Nic není starší než včerejší noviny a od 1.1.2025 se jede opět od nuly. Držím Vám palce!
Vám všem, kdo jste dočetli až sem děkuji. S největší pravděpodobností je to můj poslední takto dlouhý výtvor a přišlo mi fajn se z toho co jsme minulý týden zažili “ vypsat“, protože jestli to něco bylo, tak rozhodně ne všední závodní víkend.
P.S. Rudy, děkuju za vše
René Dohnal / Roman Švec – Mistři 2WD, třídy RC4 I i Peugeot Cup pro rok 2024