K sepsání zhodnocení letošní Barumky jsem se odhodlával celkem hodně dlouho. V prvních dnech a týdnech po závodě jsem na to neměl vůbec sílu a ve finále ani čas. Neodstatek síly a času mi obecně přišel velký problém nejen u mě, ale i u spousty dalších věcí kolem Barumky. Ta roční pauza v pořádání byla znát, spousta věcí nefungovala ideálně, jak by měla. Řada věcí, která obvykle fungovává relativně bez problémů, tak měla spoustu zádrhelů. Plus se vyskytly další neočekávané problémy, které nebývaly tak časté. No a vrcholem k tomu byla spousta těch třešniček na dortu, které nevymyslíš. Smrt člena rodiny u časoměřiče těsně před startem závodu a tudíž nutné přeskupení lidí na poslední chvíli. Začneš jet free practice a odejde ti centrála napájející veškeré elektronické vybavení. Začínáš technickou přejímku, máš všechno nachystané a vyzkoušené - přijede první auto a najednou nefunguje váha levého zadního kola. Jsou to sice drobné zádrhely, ale letos jich bylo prostě nějak moc... A když se vrátím ještě k tomu času - tím, že se prakticky celé jaro uskutečnilo bez závodů (mluvím o ME a MČR), všechno se "nacpalo" na léto a podzim. Takže jakmile se na konci května začalo, člověk se prakticky nezastavil. Sám prožívám každý závod hodně intenzivně, ale pak potřebuju nějaký čas na regeneraci a přípravu na další závod. To se tentokrát nedařilo, závody šly jeden po druhém ve strašně rychlém sledu a nebyl pořádně čas dělat to, co bylo potřeba, natož pak něco navíc. S blížícím se termínem Barumky se to u mě ještě stupňovalo a poslední týdny před závodem už byly hodně extrémní. Vpodstatě drtivou většinu času jsem strávil u počítače nebo na závodech a největším relaxem byl asi pátek při Rally di Roma Capitale, kdy jsem během odpoledne, večera a noci nachodil po Římě přes 44 tisíc kroků... Sám doteď moc nechápu, jak jsem zvládl Fulnek, ten jsem prožil skoro jako v deliriu a moc si z něj nepamatuju. Vždycky jsem na tom byl s únavou a vypětím kolem Barumky hodně bledě, ale takovéto stavy z letoška před závodem (a pak i v následujících týden po závodě), jsem ještě nezažil. Ale to asi nikoho z vás až tak nezajímá, zaměřím se ve svém pojednání spíš k Barumce samotné.
Začněme tedy od začátku. Na loňský rok se plánoval velkolepý ročník oslavující jubilejní padesátiny. Přípravovala se velkolepá trať, která měla měřit celých 287,86 km a závěrečnou zkouškou měl být Troják o délce 29,55 km. Sám jsem měl strach, že takováto porce kilometrů bude pro současné závodníky příliš a přikláněl jsem se spíš ke kilometráži kolem 250 km. V plánu byly velkolepé doprovodné akce, řešila se řada významných hostů z historie Barumky, pracovalo se na kvalitní startovní listině v soudobých autech i v historicích. Plány to byly velkolepé a samotného mě to zajímá, jak by to dopadlo, kdyby se to mohlo uskutečnit. Jak všichni dobře víme, koronavir tomu udělal přítrž. A přestože jsem vloni s rozhodnutím o zrušení soutěže na přelomu června a července moc nesouhlasil, zpětně musím uznat, že to bylo nejspíš správné rozhodnutí. Ani ne tak kvůli koronaviru samotnému nebo jeho šíření, ale spíš kvůli té histerii kolem. Ale stalo se a nedalo se nic dělat. Už v tu chvíli bylo jasné, že plánovaný padesátý ročník v roce 2021 bude mnohem méně velkolepý a to po všech stránkách.
Tratě, základní stavební kámen každé soutěže. Naším snem bylo přinést na jubilejní padesátý ročník některé staré úseky, které se pojí k historii Barumky. Dlouhodobě je velký problém sehnat povolení na jakékoliv nové úseky, s těmi starými je to obdobné a začíná to být horší i u současných úseků. Přesto jsme se snažili všechny přesvědčit, ať nás na některé úseky pustí alespoň při tom jubilejním padesátém ročníku... Mno, ve finále se to nakonec moc nepodařilo. Někde byla trať hodně nesjízdná, někde nebyl zájem dát povolení, někde, kde už to vypadalo, že by se po letech mohlo podařit získat povolení, tak vše zhatil kůrovec. Jak pěkné by bylo mít opět "Valašskou bombu" v její plné kráse nebo úsek Mikulůvka-Kateřinice s legendárním vracákem v Pržnu. Bohužel, realita byla jiná. Navíc jsme se museli, i kvůli ekonomické situace (jak pořadatele, tak i posádek) usměrnit s kilometráží lehce nad 200 km. Po dlouhých letech jsme chtěli zařadit Komárov jako klasickou zkoušku, jezdívá se již od pradávné historie Barumky a současný ředitel Miloslav Regner na ní na Barumce začínal. Nakonec se ji podařilo zařadit, byť v kratší verzi z Topolné do Komárova. Mnohem větším husarským kouskem bylo spojení Semetína a Trojáku. O toto spojení jsme se pokoušeli již několik let, byť s vědomím, že se tímto spojením úplně uzavře průjezd obcí Hošťálková. Není to o tom, že by se celá obec uzavřela úplně, směrem na Ratiboř či na opačnou stranu na Troják se dá normálně odjet po celý den, ale i tak. Nakonec se podařilo spojení obou zkoušek vyjednat právě a pouze jen pro jubilejní padesátý ročník. Po dlouhé době se podařilo zařadit úsek Májová, který se tak vrátil jako část zkoušky Troják. Podařilo se i zařadit téměř kompletní starou verzi Pinduly z Bohuslavic. Jen úvodní pasáž (či závěrečná, dle směru) s legendárními skoky byla v takovém stavu, že se závodním autem nedala v plném tempu projet a muselo se startovat až za ní. Právě na zkoušku Pindula si stěžovala řada jezdců historických vozů. Zde bych rád dodal, že naší snahou v posledních letech bylo zařazovat do Star Rally Historic pokud možno ty méně rozbité zkoušky, na kterých historické vozy tolik netrpí. I proto ji neměli historici nikdy na programu. Každým rokem přicházela řada dotazů, kdy už budou historici dvoudenní, aby se svezli na všech zkouškách a hlavně kdy konečně budou mít možnost projet si Pindulu. Všem jsme slibovali, že na padesátý ročník to teda uděláme. No, udělali jsme, ale stejně se to některým jezdcům nelíbilo. Ale nikdy se nedá zavděčit všem, to víme... Sám jsem s finální skladbou harmonogramu nebyl úplně stoprocentně spokojený, pořád mi tam něco chybělo. Na poslední chvíli před vydáním zvláštních ustanovení ještě přišla další rána, když se musely vyřadit Zádveřice, další klasická rychlostní zkouška spojená s historií Barumky. Tím se musel harmonogram opět přeskupit. Na poslední chvíli se podařilo zařídit jako náhradu alespoň Biskupice, byť v takto okleštěné formě a s hodně rozbitým začátkem. Pořád ale lepší, než zůstat v neděli jen na dvou úsecích. Po přeskupení harmonogramu se rozbily původní plány s vyhlášením historiků před soudobým polem, takže se celé nedělní vyhlašování protáhlo až dlouho do noci (a ne všem pak zbyly síly na návštěvu tradiční afterparty).
To by pro dnešek myslím mohlo stačit, je potřeba ještě nachystat věci na Vsetín. Pokračování příště, tam se pokusím zaměřit na posádky respektive na skládání startovních listin jak historiků, tak i soudobých a elektrických Opelů.